SOUKROMÁ ZPRÁVA O STAVU B 16 — 2008

Rok před svým jubilejním ročníkem se nám naše Brněnská šestnáctka utěšeně rozrůstá. Podle nyní tak oblíbených statistik můžeme například zjistit, že oproti loňským 253 filmům (ze 33 zemí) jich letos by lo bez tří rovné tři stovky (ze 39 zemí). To je skoro o 20% více! S obdivem se skláním před výběrovou komisí, navíc složenou z lidí, na jejichž bedrech leží i celé organizační zajištění festivalu. (Lidé jako Bezděk, Strubl, Taubingerová, Tryhuková a další by si za své dlouholeté zásluhy o B 16 k jubileu zasloužili ne-li busty, tedy aspoň pamětní desku hned vedle radničního krokodýla!) Po nemalém duševním i fyzickém nasazení vybrali do soutěže 85 filmů (kupodivu těch 56 studentských (S) tvořilo skoro dvojnásobek 13 amatérských (A) a 16 nezávislých (IP) dohromady). Celé festivalové dění pak ještě obohatili množstvím projekcí mimosoutěžních, prací filmových škol, světových debutů dokumentárnĺch i hraných a v neposlední řadě (jak záslužné!) i školou krátkého filmu pro děti a mládež. I pro notorického filmožrouta nezvládnutelná, infarktová záležitost!

Navenek je ovšem kvalita festivalu určena především soutěžními filmy a zde už mé nadšení trochu opadá. Vloni jsem nebyl jediný, kdo si z festivalu odvážel celkový pocit melancholie až deprese, neboť z plátna se „linula převážně jen tíha, bolest a smutek (viz Donašeč... 4/2007). Letos bych o depresi nemluvil, naopak spíše přibylo pár celkem vydařených humorných filmů, některé dokonce i v kvalitě hodné ocenění. Ale zdá se mi, že předvedené filmy byly jaksi emotivně chladnější, méně se zavrtávaly divákovi do duše, dominovalo spíš povrchní vypravěčské řemeslo ve stylu běžné komerce. Základem takových filmů je zpravidla dobrý scénář zajímavého příběhu či situace, který v lepším případě navíc vytváří i výraznou atmosféru prostředí, a především vztahů opřených o dobře napsané (a zahrané) postavy. Výrazným reprezentantem takového stylu je např. polský film Konec léta

(K. Bielawska — 3.c. S). Na takřka prázdné pláži se potkají muž a žena, oba opuštěni. Narůstající sympatie však definitivně zničí vzájemná nesmiřitelná averze jejich dcerek, žárlících každá na svého rodiče. Ještě lépe byl ve studentské kategorii oceněn německý film Tmavě červená (F. Thielecke — 2.c. S). Jeho doslova “hrdinou“ je muž trpělivě pečující o manželku postiženou amnézií. Jednou najde staré fotografie dosvědčující její dávnou nevěru s přítelem Andréem a v hněvu se rozhodne dát ji do ústavu. Nakonec však zachová jejich současný láskyplný vztah, přestože ho žena nazývá „Andreo“. Nejen vzácné téma odpuštění, ale i přesné proporce, režie, herci, a především emotivně nastíněné poslání — to vše na ploše 12minut — řadí tento film ke špičkám letošního ročníku. Ve studentské kategorii však u poroty dopadl nejlépe český film (proč s anglickým názvem?) I Am Bigger and Better (M. Duda — 1.c. S), přestože jeho téma je o něco jednodušší. Jde o konflikt zasloužilé divadelní hvězdy nahrazené novým adeptem, kterým je — dobře charakterizovaný a animovaný — robot! Futuristické exteriery už tak propracovány nejsou, zůstávají jen v lehkém náznaku, naopak vedlejší motiv režisérových pochybností mi připadá zbytečně naddimenzovaný. Dominující výborní herci, atraktivnost tématu a zejména jeho provedení však filmu zaručují zasloužený úspěch.

Ovšem zdaleka nejúspěšnější — a po zásluze Hlavní cenou festivalu oceněný - je bezesporu německo-švýcarský studentský film Auf der Strecke (R. Caffi S). (Pozn.: Český překlad „V řadě“ pokládám za nevhodný překlad z anglického „On the Line‘. Podle slovníku Die Strecke znamená „vzdálenosť - snad metaforu tajemství, které protagonisty rozděluje — nebo „trať‘, zde linku metra, ve které se potkávají.) Půlhodinový psychologický snímek za ujme diváka sugestivně vyprávěným příběhem prodavačky a hlídače z obchodního domu. Jejich zvolna se rozvíjející vztah je narušen, když muž z pocitu žárlivosti nepomůže v metru člověku ubitému násilníky, o kterém se pak dozví, že byl jejím bratrem. Kromě přesné filmařiny (a opět herců) je hlavním kladem filmu jeho základní téma: připomíná důležitost a hodnotu onoho stále vzácnějšího prvku lidské bytosti — svědomí.

Film je komplexní umění, praví teoretici, a já souhlasím. Nicméně jsem také na rozdíl od kolegů zvukařů — přesvědčen, že obrazová složka má ve filmu dominovat. Důkaz? „Film“ bez obrazu je rozhlasová hra, tedy zcela jiný žánr. Naopak film bez zvuku je svébytné umění, což dokazují špičková díla 30leté historie němé kinematografie, včetně řady dodnes používaných zajímavých postupů a experimentů.

Proto nemám rád kinematografii zaplevelenou obrazově chudičkými inscenacemi, ve kterých po vzoru televizních seriálů a podobných pořadů dominuje dialog. Bohužel, někerá dílka tohoto druhu byla oceněna i letos. Na příklad Lži (2.c. A) - většinou v PD nasnímaný monolog muže, který neustále něco předstírá a lže sám sobě (i když je pravda, že na amatéra šlo o celkem slušnou práci). Nebo Fillidor (2.c. IP) - o něco filmovější (zejména v závěrečném souboji) filozofický spor dvou profesorů, exemplárně demonstrovaný na jejich partnerkách. Pochopitelně ještě vzdálenější mi byla debata posedávající „cool-party“ (CooIness – ČU lP).

Neselhávajícím základem úspěchu divácky nejoblíbenějších humorných filmů zpravidla bývají zajímavé náměty, absurdity či gagy. Komika rozporu mezi realitou a vyprávěním (opět monolog!) o vzácných rodinných vztazích vrcholí — ve zvolněném tempu konce trochu tušenou - pointou ve filmu Rodinná sešlost (M. Bohadlo — 3.c. A). Ještě černější pointu připravil Švýcar M. Schippert ve filmu Teď si přijď, Gehrigu (3.c. IP). Humor filmu spočívá v předváděn í nejrůznějších složitých mechanizmů zabezpečujících soukromí majiteli domu, ale postupně drasticky hubících jeho obyvatele včetně konstruktéra samého.

Daleko nejúspěšnější u diváků i poroty však byl španělský film Protože jsou věci, na které nikdy nezapomeneš ( L. Figueroa — 1.c. IP). Čtyři kluci si vyznačí fotbalovou branku na domku, za jehož dunící zdí štrikuje milá stařenka. Když ale míč dopadne na její zahrádku, přinese jej a před jejich zraky ho manifestačně propíchne pletacími dráty. A chlapci zorganizují pomstu. Jejich plán je stejně rafinovaně promyšlený jako celý scénář, režie i další složky díla. Komický aspekt funguje skvěle, ale divák nesmí moc přemýšlet. Pro recenzenta ve věku hrdinky je totiž stěží přijatelné pomstít ztrátu kopacího míče improvizováním elektrického křesla. Vždyť je tomu již víc jak 3200 let, co Mojžíš (a 500 let před ním semitský panovník Chammurabi) omezili svévoli odplaty maximálně na — i tak kruté - „oko za oko, zub za zub“! Ale vraťme se od etiky k problémům filmovým. Z hlediska dramaturgie se mi struktura, resp. chronologie námětu jeví stejně komplikovaná jako jeho název. Zmíněná akce je totiž situována do doby před 50 lety. Současný rámec však je oproti retru daleko nudnější a má-li vyvolat nějakou zobecňující moudrost, napadá mne jediné sdělení: „Při střelbě placírkou nesmíš míč podebrat!“ Takže podstatně zajímavější, sice méně efektní, ale tematicky daleko hlubší mi přišel belgický snímek Pohřešovaný (M. Donck — 3.c. lP). Jde o tragikomickou situaci člověka, který je z neznámých důvodů prohlášen za zmizelého a od té doby přestává existovat pro příbuzné, kolegy v práci, media, policii — a především pro svoji ženu, ačkoliv se neustále pohybuje mezi nimi. Absurdní samozřejmost, s jakou všichni ignorují jeho přítomnost, znásobená sarkastickým nadhledem a civilní autentičností snímání, je přímo mrazivá.

Ale to už se dostáváme k filmům závažnějším, které pod svým povrchem skrývají hlubší téma, myšlenku, alegorii, nebo které i bez opory příběhu vyvolávají intenzivní asociace a emoce, včetně filmů, které v našich soutěžích patří do kategorie experimentů. Z tvorby našich amatérů to byla např. zajímavá „ekologická“ bajka V. Franče Barvy jara nebo Polenského Alzheimerův labyrint. Mezi oceněnými však takové filmy nacházím snad jen tři. Německý snímek Z hloubi duše (H. Löwe — 1 .c. A) dokazuje, že hodnota a opravdovost našich činů, v daném případě přednes hudby, nemůže vycházet z diktátu či usnesení nějakých komisí ani z bezmyšlenkového mechanizmu metronomu, ale především z citlivé duše a pravdivého srdce. Švédský film Valborg (S. Lenken — ČU S) vyniká skvělou proměnou atmosféry. Mladá dívka přichází na potrat do podivné nemocnice, odkud všichni lékaři mizí někam „na nácvik“ a ona je násilím přinucena zůstat v rukou pomocného personálu. Ale gradující hororová bezmoc se jakoby kouzlem náhle mění, dívka se za posvátného chorálu sboru doktorů ocitá u ohně Valpuržiny noci a podmaněna kouzlem svátku zrození se rozhodne dítě si ponechat. Slovenka M. Čengel-Solčanská dostala Cenu za hutnost projevu za dílko se záhadným názvem Majkomašmalon, připomínající kdysi světově proslulý a oceňovaný film R. Enrica Soví řeka. Na necelých 5minutách se snaží dynamickou kamerou a rychlou montáží reality, vzpomínek a asociací vyjádřit pocity popravovaného vojáka.

A nakonec, abych zůstal věrný svým zlozvykům, trochu polemiky s porotou. Moc se mi líbil neoceněný iránský film Bumerang (D. Gharibzadeh — S), nasnímaný v přesně komponovaných blízkých záběrech. Na mořské pláži se povaluje chlapec, k noze má přivázanou udici, pohodu doplňuje želva vylézající z vody. Náhle se udice napne, převrátí želvu na záda, a pak následuje přímo hemingwayovské drama — skvěle natočený zápas s rybou. I zde vítězí člověk. Nakonec ještě zkrvavenou nohou obrátí želvu zpět a s rybou, kterou táhne na udici za sebou, odchází od kamery. Teprve teď vidíme, že chlapec nemá ruce! A já jsem si vzpoměl na tisíce zmrzačených dětí tzv. třetího světa, kterým ruce urvaly výbušniny nebo usekli cizí vojáci, aby je učinili neschopnými boje... Opomenutí naštěstí napravila porota Sdružení pro B 16 (čili výše zmínění organizátoři), která filmu udělila prestižní Cenu Petra Hviždě. V souvislosti s tím bych pak chtěl konstatovat, že mezi čtyřicítkou zúčastněných zemí se objevilo kupodivu málo filmů zabývajících se věru neveselou, ba přímo krutou politickou situací světa. Zajímavý byl na příklad izraelský Smrtelný konec (I. Matalon — S), skvěle gradující napětí mezi dvěma kamarády, Palestincem a Izraelcem, cestujícími džípem ilegálně do Jericha na přítelovu svatbu. Zejména si však cením dalšího íránského filmu The White Mountains (T. Karimi — S). Je to tak trochu filozofující portrét staříka, který v horách pochovává mrtvoly všech tří navzájem bojujících stran, kameny a stuhami v barvě příslušné strany označuje jejich hroby a po vesnicích roznáší sousedům vzkazy živých a osudy zabitých.

Daleko nejvýše však v letošním ročníku stavím dva filmy. Již zmíněný snímek Auf der Strecke - hlavní cena! - a Bekleyis (Čekání) - žádná cena!!

V tom druhém nám turecký nezávislý režisér E. E. Balci bez jediného slova „vypráví‘ o dědovi, který ráno nakrmí svou nepohyblivou ženu, zapne jí stařičký tranzistorák, naloží na osla zrní a vyjede do mlýna namlít mouku. Na zpáteční cestě se osel schvátí, radiu došly baterky, venku se stmívá — a stařena stále nehybně čeká. Popisek v katalogu (z pera autora?) o filmu říká: „Čekání je bolestné ticho“. Ale v tomto očekávajícím tichu není jen bolest, v ochromeném těle se rozpíná a naplno žije duše. Film Bekleyis mi připoměl Bressona. Duchovní umění, které se pokouší zachytit onu proslulou „filozofickou kategorii prázdna – mu“, evokovat čas, který není odměřován časovým signálem v rádiu ani východy a západy slunce, ale ve kterém probíhá to podstatné, opravdové bytí. Bytí, které se rozpíná do rozumu nedostupných transcendentálních sfér, ale zároveň sestupuje k samotným základům života. Ve filmu se skutečně skoro nic neděje, ale přesto z něj vnímavý divák vycítí intenzivní sílu opravdového života, opravdového vztahu. Vždyť tu máme na nejzákladnější dřeň zjednodušenou podstatu lidského života: zajistit „chléb náš vezdejší“ a žít v lásce.

Josef Valušiak, Vánoce 2008

pro Donašeč dobrých filmových zpráv 4/2008

             Auf der Strecke                                 Coolness                                       Dunkelrot