Sebevrah, vyzbrojený lanem a posilovací činkou, potkává na mostě mladou ženu. Ačkoliv sama přišla se stejným úmyslem, vykládá mu teď přesvědčivě, že život má smysl a není třeba myslet hned na smrt. Jejími meditacemi značně znervoznělý muž dokončí své přípravy a skočí. Ale činka, sloužící mu jaké zátěž, se zadrhne v zábradlí mostu a sebevrah se bezmocně houpe několik metrů nad hladinou. Žena - s pomocí okolo jdoucí dvojice - ho vytáhne nahoru, a zatím co mladý pár odchází s poznámkou, že "tak nemožný bandžídžamping ještě neviděli", párek "sebevrahů" se nakonec osvobodivě rozesměje. Uvolnění na mostě i v publiku je přesvědčivé. Jenže v posledním záběru sledujeme odcházející ženu, zatím co ve zvuku slyšíme šplouchnutí. Tentokrát definitivní.

Film F. Wegerhoffa Horská dráha, oceněný v kategorii nezávislých profesionálú (IP) bronzovou medailí, vyprávím tak podrobně záměrně. Jenom několik dalších filmů v publiku vyvolalo tak upřímný smích - a přece pak následovala mrazivá pointa. Myslím že jsem nebyl sám, kdo si z festivalu odnášel celkový pocit melancholie až deprese. A to prosím natáčeli mladí autoři z celého světa! Ale v kuloárech ani na společenských setkáních na to nevypadali. Asi opravdu nejsou takoví oni, ale globalizovaný svět. Neboť ve většině dalších filmů ona veselá nota chyběla vůbec, do ztemnělého sálu B. Bakaly se z plátna linula převážně jen tíha, bolest a smutek. (Jakoby ve shodě s proměnou výtvarné koncepce B 16 z tradiční jásavě žlutozelené na letošní černou s rudým akcentem!).

Další komickou výjimkou měl být i film J. Kořínka AN.A z kategorie studentů filmových škol (S), celkem slušně parodující styl teleshopingových reklam. Jeho účinek byl bohužel rozmělněn v rozvleklých hrátkách se stylem, řídkou frekvencí gagů a absencí pointy. Nicméně porota - zřejmě rovněž zahlcená přívalem úzkosti - odměnila autora zvláštní cenou za humor. Zvláštní cenu za koncept obdržel trochu problematický, leč letos jediný oceněný film singapurské školy Fonzi (režie K. Tan). Naopak jsem velice přivítal udělení zvláštní ceny za originalitu skvělému ruskému filmu Fuga, mimo jiné oceněnému již na festivalu v Oberhausenu. Autorská dvojice G. Myznikova - S. Prochorov překvapili již vloni pozoruhodným experimentem Tři sestry a jejich originální rukopis je vskutku rozpoznatelný a jedinečný. Dlouhými záběry a pomalým tempem mi poněkud připomínají proslulého Tarkovského pokračovatele A. Sokurova. Přetažené pauzy mezi akcí a reakcí jsou totiž oním pověstným "prázdnem", evokujícím transcendentní čas díla (viz východní filozofickou kategorii "mu", aplikovanou např. ve filmech Ozua či Mizogučiho; "je to prázdnota, co dává význam předchozí akci", vysvětluje Richie). Fugy si rozhodně cením víc než třeba bronzové, leč tentokrát trochu nevýrazné Láníkovy Epizody VIII. Stejnou medailí byl v kategorii amatérů (A) oceněn i Hrdinův film Bláto (letošní držitel 1. ceny Českého lvička), o kterém jsme zde již psali. Také v kategorii IP byly uděleny dvě bronzové medaile za filmařsky rutinně vyprávěné miniatury - spíš zajímavě rozehrané situace než příběhy. O Horské dráze jsem se již rozepsal v úvodu. Z Německa ale přišel i J. Thüring s filmem Tři cestující. Za základ si vzal trochu bizarní situaci. V železničním kupé se sejde slepá dívka, němý hudebník a drzoun, který jejich handicapů využívá, aby oba okradl. Autor celkem vynalézavě graduje celou situaci stále novými peripetiemi a mne osobně potěšil ani ne tak způsob, jakým je darebák usvědčen jako spíš motiv osobních sympatií slepé a němého, vyjádřený prostřednictvím zvuků kytary. Happyend je arci trochu sladce sentimentální, ale ve zmíněném pochmurném témbru celého repertoáru byl milým osvěžením.

Bronzové medaile studentů naopak představují dva zcela odlišné styly. Rychlé randění Němce G. Buchkremera zobrazuje zvláštní katastrofickou epidemii, v jejímž důsledku osamocení lidé náhle umírají a Seznamky proto co nejrychleji spojují nové a nové dvojice. Hrdinovi na základě jeho požadavků přidělí počítač Denis, což je ale k jeho překvapení muž (filmů s homosexuální tematikou letos podstatně přibylo!). Po prvotním odporu nakonec mezi oběma vznikne kýžený vztah, ale Denis se posléze obětuje, odejde zemřít a hrdinovi dohodí vlastní (ovšemže krásnou) sestru. Nehledě na toto šlechetné gesto mne film až tak moc nezaujal. Snad nejen pro bizarní téma, ale hlavně pro jistou rozdrobenost scénáře. Daleko sevřenější a výmluvnější byl Bavič Američana B. Nesta. Kabaretní břichomluvec je propuštěn z práce i se svou loutkou, která v neustálé vzájemné konversaci representuje jeho druhé já. A když se bavič při putování po vesnicích a ve snaze vydělat na živobytí dopouští stále hlubších morálních poklesků, opustí nakonec i loutku, svého parťáka, své svědomí. Etický apel je zde velice výrazný.

Porota, vedená úspěšným režisérem P. Nikolaevem, neměla lehkou situaci. Okolo dvaceti nejlepších filmů jsem považoval za celkem vyrovnané a tak i přes zmíněné zvláštní ceny a zdvojení všech bronzových medailí zůstalo několik kvalitních filmů neoceněných. Neboť tady už neplatí objektivní měřítko a přidávají se osobní pocity a záliby. Mne osobně potěšil film Řidič pohřebáku (A. Yan, Hong Kong - S), navzdory titulu paradoxně jeden z mála světlejších až úsměvných filmů. Mezi otcem a synem - pracujícími spolu jako pohřebáci - panuje již od matčiny smrti napětí, které se prohloubilo chlapcovým zamilováním a otcovou zprávou, že se bude znovu ženit. Klasicky, pozvolna, ale s velkou citlivostí vyprávěný film potěší zejména závěrem, kde - jak to máme rádi - nakonec vítězí láska a smíření. Podstatně smutnější je turecko-iránský film F. Soysal Sny o ztraceném čase. Autor zde metodou známou spíš z amatérské tvorby vytvořil složitou strukturu pohybu časem, prolínání identit hrdinky a její matky i dcery a film se tak místo vyprávění příběhu stal působivou meditací, plnou vzpomínek na matku a touhy vrátit se k dětské čistotě. Podobným způsobem pracuje i zlínská studentka G. Janková ve filmu Snídaně. Svoboda s jakou se odvážně zříká chronologie tentokrát neslouží k meditujícímu vzpomínání, ale - po způsobu některých vrcholných amatérských filmů - k vyjádření pocitu z nedávného odchodu dívčina přítele. Metafory pokořujícího obnažení, bezradnosti, zármutku jsou nesporně zajímavé a svědčí o autorčině talentu, místy však vadí jakýsi nesoulad obrazu a dialogu, snad by prospělo i mírné zkrácení. Tvrdým zásahem osudu jsou postiženi i hrdinové profesionálního španělského filmu D. M. De Santose Do díry. Na rozdíl od zmíněné mozaiky asociací pracuje Španěl se strohou realitou, soustředěnou na dva havarované motocyklisty, zbavené pohybu - nevinné oběti osudových náhod. Mikroskopická koncentrace na bezvýchodnou situaci tak agresivně násobí i výsledný pocit deprese. Z hlediska střihu pak sluší zmínit ještě dva filmy. Xanax (Z. Jun z Taiwanu - IP), který nám podává fiktivní zprávu psychiatra, léčícího deviaci opilým otcem týraného chlapce. Vedlejší účinky léku - podpora sebevražedných sklonů - však dosud nebyly známy. Koncipovaný neklid obrazu, diskontinuita vyprávění, rychlé montáže PD až VD a v náznacích tušený tragický konec dobře podporují sugestivitu této "dokumentární" úvahy. Německá Hospoda (G. Gauchet a A. Król - S) pak sotva desetiminutovou rapidmontáží blízkých záběrů vytvořili nejen objektivní dynamický obraz zapadlé knajpy, ale i výrazný subjektivní pocit až k nechutnosti gradující opilosti. Ale vraťme se k oceněným filmům.

Stříbrnou medaili v kategorii A získal německý režisér S. Bütner za film Henri Orange. To, že životem znechuceného hrdinu vyléčí láska na první pohled, není až tak objevné téma. Zvláštní, ba atraktivní, je jeho povolání: rozesmávač pro reakce publika, dotáčené dodatečně ke "vtipným" pořadům. Repertoár jeho smíchů je ovšem neuvěřitelně rozmanitý. Podlehla mu nejen hrdinka, ale i publikum B 16 a nakonec i mezinárodní studentská porota, která filmu udělila svou hlavní cenu - Malou hlavu plnou filmu. V kategorii S obdržela stříbro Slovenka M. Čengel-Solčanská, vloni oceněná Cenou ředitele KIC za Monštranciu. Její film Ábelov čierný pes se odehrává v české vesnici v banátu. Sugestivní autenticitou prostředí a drsnou syrovostí vztahů mi trochu připomíná vynikající (a zkomercionalizovanou českou kritikou nedoceněný) debut M. Novákové Marta. Nejen starodávnou atmosférou vesnického prostředí, ale i díky přesné drobnokresbě postav (od "hvězdy" Pavla Lišky po méně známé herce i neherce) nakonec vzniká výborně gradovaný příběh, odvíjející se od komické situace hrobaře, který předstírá, že si koupil zlého psa až k tragickému vítězství hulvátovy agresivity - hrdinově sebevraždě. Proti drsné realitě vesnické agresivity stojí jemný citový ponor do duše mladé ženy ve filmu Nikdo tě nemiluje jako já (německý film původem italského profesionála L. Zamai). Krátce po smrti své matky navštíví hrdinka domov, ve kterém vyrůstala a se smutkem vzpomíná na svůj odchod z domova, z matčiny náruče.

Zcela jinou, na dnešní poměry až unikátní rodinu nám představuje další slovenská studentka - M. Ferencová - ve filmu V tesnej blízkosti. Promyšlená scénář, vynikající herci (M. Vančurová, M. Lasica a Z. Fialová) a vyzrálá filmařina dali vzniknout snad nejhumanističtějšímu, nejduchovnějšímu poselství celé přehlídky: lidé, kteří se milují, se navštěvují i po smrti. Bez rozpaků bych tento film řadil po bok stříbrných, ba zlatých filmů. Ve výsledkové listině stojí jako laureát hodnotné Ceny Petra Hviždě.

K výrokům poroty bývám tradičně víceméně kritický, ale ta letošní se až na dvě či tři výjimky celkem shodovala s mým vkusem. A absolutně se shodujeme ve výběru čtyř nejlepších filmů. V kategorii amatérů to byl zdánlivě nenápadný, ale velice lidský film Neprodejné zboží F. Stienze z Německa. (Mimochodem, všimli jste si, jak často se mezi vyznamenanými autory vyskytují filmaři z Německa? Sedm ocenění svědčí o bezkonkurenčně nejlepší kolekci, zatím co do vzdáleného Singapuru - vloni dvě medaile a cena za nejlepší kolekci - putuje jen zmíněná zvláštní cena za koncept pro Fonzi.) Stienzova miniatura o krámku, kde se skoro nic neděje a skoro nic neprodává, a přesto se vytváří jakási spřízněná pospolitost, nás nejen pobaví, ale také ovane intimním pocitem radosti z pohody hřejivého člověčenství. Druhý zlatý film - Vika (T. Barkai, studentka filmové školy z Izraele) je svým tématem vlastně sociální dokument o dívce, která po svém návratu z internátní školy nachází zcela devastovanou domácnost a opilou matku, snažící se své zanedbané a plačící miminko utišit mlékem, smíšeným s vodkou. Obraz ze dna tělesné i duševní bídy nám autorka předkládá s velikou naléhavostí. A ještě třetí žánr: Polský film Latarnik ( Muž na lampě) debutanta M. Rakowicze (IP) je vlastně zábavnou absurditou. Tři přátelé se k ránu vracejí z flámu a uvidí muže, sedícího na kandelábru. Co s ním? Ujmout se ho a pomoci mu? Nemíchat se do toho? Dát mu po hubě? Bezradná je i projíždějící policejní hlídka, vyřeší to až policejní psycholog: slušně požádá a pak rozkáže z moci úřední - a muž sleze a odejde. Skvělá mikrostudie lidských povah a reakcí na nezvyklou situaci!

Lampa s čepičkou (R.Jude, Rumunsko). Časně z rána vzbudí nedočkavý chlapec svého životem utahaného tátu a vydají se na cestu. Cestou necestou vláčí své tajemné břemeno pustou krajinou, v dešti, budují můstky přes rozvodněné příkopy, roztlačují auto, které si stopli - až konečně přicházejí k frontě před opravnou. Přinášejí televizor, protože chlapec chce večer sledovat film s Bruce Lee. Televizor je starý, na nový není, a potřebná lampa s čepičkou není k mání. Otci se podaří ji sehnat, cesta domů je už radostnější - ale televizor mu spadne a už zase nefunguje. Oba nešťastníci se odhodlají ho otevřít, přitlačí novou lampu s čepičkou - a je to! Bruce Lee už je dávno pryč, ale táta i syn s nadšením sledují aspoň nudný přírodopisný film. Velice jednoduše, skvěle vyprávěný film, i když z poměrů, nad které jsme už dávno povzneseni. Tedy jako by o ničem. Dokud si ovšem neuvědomíme, že toto putování je vlastně alegorií našeho života: cesta plná úsilí, přemáhání překážek, kompromisů, trochy potřebného štěstí - a na sklonku dne konečně dosažení kýženého ideálu..

Čehože vlastně? Televizního přeludu?

V Jilemnici dne 17. listopadu 2007
Josef Valušiak
Donašeč dobrých filmových zpráv 4/2007

Při pohledu na vítězné příčky letošního, v pořadí již osmačtyřicátého ročníku mezinárodního festivalu krátkých hraných filmů Brněnská šestnáctka, konaného od 17. do 21. října tradičně v Brně, bychom snadno mohli nabýt dojmu, že těch skutečně pozoruhodných snímků, které by již neuspěly na některé z předchozích přehlídek, v soutěži příliš nebylo. Hlavní cenu porota udělila rumunskému filmu režiséra Radu Judeho LAMPA S ČEPIČKOU (Lampa cu caciula), jenž získal vavříny již na festivalech v Benátkách, Los Angeles, San Franciscu či Bilbau, hlavní cenu v kategorii nezávislých profesionálů pak přiřkla neméně úspěšnému polskému snímku MUŽ NA LAMPĚ (Latarnik, r. Mateusz Rakowicz). Posuzovat celkovou úroveň přehlídky tímto způsobem by ovšem bylo velmi přezíravé a jednostranné.

Ocenění filmů prověřených jinými festivaly je třeba chápat zcela odlišně. Jejich několikanásobné kladné přijetí pouze potvrzuje výjimečnost těchto děl a současně dokládá, jakou pověst má brněnský festival v očích zahraničních filmařů, je-li obesílán autory, kteří se svým snímkem paralelně soutěží v Torontu, Benátkách či v Sundance. Celkem 81 soutěžních krátkých hraných filmů, rozdělených do kategorií amatér, student a nezávislý profesionál, nabídlo celou řadu osobitých, v mnoha případech i filmařsky vynalézavých pohledů na nejrůznější témata. Mezi nimi se přitom některá zdála rezonovat navzdory hranicím národních kinematografií napříč několika kontinenty.

Spolu a různými podobami lásky a partnerského či generačního soužití, včetně víceúhelníků, manželské i nemanželské nevěry či sexu mezi sourozenci, homosexualitu nevyjímaje, se mezi tituly Brněnské šestnáctky zařadila také témata sebevraždy či sebetrýznění, citového a tělesného vydírání či potměšilé manipulace s jinými, i velmi blízkými osobami, nebo drogových a alkoholových dobrodružství jako způsobů hledání sebe sama.

Z omezení na krátký formát přirozeně vyplývají nejrůznější oběti, jež je třeba přinést na úkor pečlivě komponovaného, kompletního a kompaktního příběhu, a proto se jednou z klíčových zásad režijní práce stává schopnost osobité zkratky - důmyslně, spíše bezděčně než okázale představující pozadí nutné k pochopení motivací, příčin a důsledku. Vedle prokreslenějších osudů tak festival nabídl také krátké skeče či etudy, situace a momentky, jež se nezabývají do hloubky psychologií postav a jejími proměnami, nepřemýšlejí o variantních ozvěnách motivů a vedlejších příběhových linií, nevyužívají možností matení diváka smazáváním hranic reality a snu ani neexperimentují v rámci určitého filmového konceptu - ať už ve smyslu práce s časem či prostorem. Mnohé z těchto filmů byly ve své podstatě pouhými ilustracemi vtipů či humorných nápadů, komicky pointovanými scénkami omezenými jednotou času, místa i děje, v délce maximálně sedmi až devíti minut. Ačkoli zkratka konvenuje mnohem více experimentům, uchylují se k nim, alespoň jak ukázala Brněnská šestnáctka, filmaři v hrané tvorbě jen ojediněle. K takovým výjimkám, inovativně zkoumajícím možnosti filmového času, patřila letos zejména FUGA (r. Galina Myznikovová a Sergej Provorov), ZEĎ (Mur, r. Benjamín d'Aoust) a SNY O MINULÉM ČASE (The Dreams of Lost Time, r. Faysal Soysal); každý z těchto snímků přitom využíval zcela jinou filmovou řeč. Zatímco ZEĎ a FUGA vybízely ke ztotožnění času příběhu a filmové projekce, SNY O MINULÉM ČASE, zachycující osudy starší ženy v rámci jediného, uceleného časoprostoru, zpřítomňovaly trojí časovost minulostí - dětství hrdinky, život její matky i zásahy babičky. Tyto tři ženy, pohybující se ve stejných kulisách, se tu ovšem nepotkávají přímo, ale procházejí kolem sebe jako stíny či odrazy v zrcadle. Oproti tomu ZEĎ nezvýznamňuje nic jiného než hru chlapce s míčkem, jenž s monotónním duněním značkuje omítku šedými šmouhami. Jde o jakýsi vnitřní dialog mezi chlapcem a zdí, vzbuzující svou nedourčeností napětí a velmi silná očekávání. Moment, který by v případě jiného filmu sliboval nakročení k akci, zde však zcela v rámci logiky tohoto snímku zůstává nerozpracován. Do třetice, zcela odlišným způsobem zneklidňuje a dráždí diváka FUGA, která již byla uvedena letos v Oberhausenu (viz FaD 2/2007, str. 107). Tento snímek o hudební skladbě, doprovázené při svém uvedení silným vichrem, zcela přejímá vládu nad publikem a jeho snahou vytvářet si hypotézy o budoucím vývoji dění. Odporuje všem stereotypům očekávatelného chování, a tak silně provokativně vtahuje interpreta do své vlastní hry a nutí jej zcela vážně přemýšlet o dění neseném na vlně nonsensové poetiky.

Konceptuálně obdobně promyšlený byl i singapurský snímek Kirsten Tanové FONZI, který by po obsahové stránce bylo možné shrnout větou o hledání sebe sama v období dospívání, ale který by takové zobecnění nespravedlivě zjednodušilo. Hrdinka totiž problém rozpoznávání vlastní identity řeší ve střetu se svým druhým já, jež k ní promlouvá z televizní obrazovky, a později i z plátna v kině. FONZI tak tematizuje koncept vizuálního média jako dohlížejícího svědomí a současně i potencialitu okolního světa jako imaginárního, vlastním myšlením utvářeného a jemu a jím přizpůsobovaného konstruktu. FONZI a již jmenované FUZE se jako formálním experimentům dostalo čestných uznání, v základních kategoriích naopak uspěly bezvýhradně snímky vycházející z předpokladu silného vyprávění.

Z řady vítězů svým zaměřením proto částečně vybočuje MUŽ NA LAMPĚ z dílny nezávislého polského režiséra Mateusze Rakowicze, který nechá svého hrdinu vyšplhat vzhůru, aby mohl zkoumat možnosti svobodného rozhodování v mezích zákona a jeho násilného omezování. Jako velmi efektní "nápad s poselstvím" šlo o jedno z mála oceněných děl, jimž "stačilo" zfilmovat humorné kabaretní číslo. Jinak, jak zde již bylo řečeno, dominovaly soutěži spíše vypravěčsky introspektivní snímky.

Hlavní vítězný film soutěže LAMPA S ČEPIČKOU nevystihl jen bezútěšný ráz rumunské krajiny a úroveň tamějších "standardů" bydlení, dopravy či služeb, ale také v několika vzácných, o to však silnějších momentech i vztah otce a jeho malého synka - zdánlivě hašteřivý a svárlivý, ve vypjatých situacích dokonce takřka nenávistný, nicméně prostoupený jemným, spikleneckým humorem. I přes otcovy protesty se oba vydají v neděli, a ještě k tomu v dešti, se starou rozbitou televizí do servisu v nejbližším městě. Chlapec chce totiž ještě týž večer stihnout film s Brucem Leem, otec by zase jen velmi nerad přemýšlel o tom, jak a za co pořizovat přístroj nový. Podobně jako vítězný snímek studentské sekce, izraelská VIKA Tsivie Barkaiové, zaujala i LAMPA S ČEPIČKOU především svou autenticitou. Bez křečovitosti složitě komponovaných příběhů zejména severských, německých či britských filmů, technicky jistě dokonalejších, vypovídala o obdobných pocitech zklamání a bezmoci.

Nesměle ostýchavý pohled sotva dvanáctileté dětské hrdinky na neuspořádaný život její kolabující matky nachází ve VICE vyústění v osvobozujícím odvážném činu - únosu malého sourozence z dosahu zhroucené matky. Vika se vrací z internátní školy na pár dní domů, kde bez výčitek, jen s tichým nesouhlasem pozoruje, jak matka utišuje mladšího sourozence mlékem ředěným vodkou - svým vlastním denním chlebem. Namísto rodinné idyly tak musí Vika snášet podrážděné reakce nejen na snahu zavést do neuklizeného matčina bytu nějaký řád, ale i na jakékoli projevy lásky a něhy.

Filmů o bezkontaktním, spíše materiálními než citovými měřítky vymezeném vztahu mezi rodiči a dětmi přinesla soutěžní kolekce Brněnské šestnáctky celou řadu. Téma kariérou zatížených párů, žijících v takřka bezdětném světě, se zdá být jedním z klíčových témat zejména současné německé tvorby. Tyto snímky reflektují stav fatální osamělosti a z ní plynoucí frustrace mladší a střední generace, jež východisko ze své často zajištěné, přesto však neuspokojující životní situace hledá někdy až v sebevraždě. Takto se na mostě setkávají bezejmenný muž a žena v německé HORSKÉ DRÁZE (Achterbahn - Rollercoaster, r. Frank Wegerhoff), neschopní empaticky přijmout příběh toho druhého. V přirozeně plynoucích a vtipných dialozích si navzájem předávají svá životní moudra a oddalují tak svůj sebevražedný plán skočit z mostu dolů.

Ke konfrontaci ztráty blízkého člověka a překonávání tohoto traumatu nejosobitěji přistoupili autoři snímku NEŽ DOPADNU NA ZEM (Inn an du slar I marken), V TESNEJ BLÍZKOSTI a NIKDO TĚ NEMILUJE JAKO JÁ (Niemand liebt dich so wie ich). S náhlou opuštěností a znovunabytím ztracené jistoty se vyrovnávají různé postavy různým způsobem. V německém filmu NIKDO TĚ NEMILUJE JAKO JÁ Luky Zamaiho prochází mladá dívka pokoji bytu nedávno zesnulé matky, kde se jí zpřítomňují nejrůznější vzpomínky na nepříliš přívětivé kulisy vlastního dětství. Obrazy minulosti jako by tu vstupovaly do přítomnosti: na první pohled tu jde o spořádanou domácnost, za jejímiž klíčovými dírkami se ovšem skrývá vydírání a zneužívání nevinnosti malé holčičky.

Na hranicích snu a reality se svou ztracenou minulostí naopak bojují postavy snímku Magnuse Holgrema ze Švédska s názvem NEŽ DOPADNU NA ZEM a mystifikace Slovenky Marty Ferencové V TESNEJ BLÍZKOSTI. Holgrem ve svém energickém příběhu zkoumá meze a možnosti toho, jak zemřít ve snu, Ferencová realizovala promyšlenou mezihru stárnoucího manželského páru a jejich dospělé dcery, jež diváka dlouho nechává na pochybách, která z přítomných figur je přízrakem a která skutečnou bytostí. Díky tomu jej nutí neustále přehodnocovat, čí výklad v daném okamžiku přijme a kým se nechá zmást. Pohybuje-li se snímek V TESNEJ BLÍZKOSTI na hraně mystifikace, pak další ze zástupců slovenské tvorby v soutěži - bakalářská práce mladé filmařky Mariany Čengel-Solčanské ÁBELOV ČIERNY PES - zajímavě zpracovává důsledky nechtěné, v sebeobraně vyřčené drobné lži, která proti hlavnímu hrdinovi poštve obyvatele celé vesnice, včetně jeho milé. Zasazen do krajiny česko-rumunského Banátu, využívá film veškerý kolorit tamějšího venkovského života a rozvíjí zápletku na téma lidské pomluvy. Úsměvná historka o velikém černém psu, kterou si Ábel vymyslí, aby ochránil hřbitov, jenž spravuje, se tak díky hypertrofované představivosti vesničanů rychle promění v záminku, jak na Ábela zaútočit a začít jej vydírat. Z přívětivé humoresky se náhle stává psychologické drama jedince, pronásledovaného zfanatizovaným davem.

Situaci člověka, ovládaného pravidly systému, zobrazovala alegorická groteska RYCHLÉ RANDĚNÍ (Speed Dating, r. Gregor Buchkremer), vycházející z nadsazené situace krizového stavu německé společnosti. Jde tu o nevyhnutelné společenské praktiky jako povinnost zajistit si partnera a být sezdán. Dynamickým a vtipným způsobem tak RYCHLÉ RANDĚNÍ, účinněji než niterné, mnohdy přehnaně psychologizující snímky, zaostřilo náš zájem na německé problémy s vysokou rozvodovostí a neochotou mladých páru zakládat rodiny.

Snahou amatérských filmařů soutěžících na Brněnské šestnáctce nebylo ani tak upoutat ojedinělým formálním ztvárněním, jako spíše zobrazením svérázných postav. Pokusy o inovativní přístup k filmu jako výrazovému prostředku vyznívaly (snad s výjimkou několika v úvodu zmiňovaných titulů, například FUGY či FONZI) napříč sekcemi spíše jen jako manýra, ambice, jež se vymkla dramaturgické kontrole a svého smyslu si sama není vědoma, natož aby jej sdělovala. Experimentální "bezzubost" soutěžních příspěvků tak dala vyniknout přímočarým, bezelstným drobnokresbám rázovitých figurek s jejich často specifickými rituály, například německému filmu NEPRODEJNÉ ZBOŽÍ (Ladenhuter, r. Felix Stienz) o majiteli trafiky a jeho stálých zákaznících, českému BLÁTU (r. Václav Hrzina) o padesátnickém manželském páru či francouzskému snímku HENRI ORANGE (r. Simon Büttner), jehož hrdinou je muž vydělávající si smíchem, dotáčeným k situačním komediím.

Filmy uváděné na festivalech podobných Brněnské šestnáctce nepochybně představují významnou alternativu k mainstreamové produkci a pro filmaře samotné mohou do jisté míry sloužit i jako určitá inspirativní tvůrčí dílna, platforma dialogu a zpětné reakce, jíž se krátkometrážním snímkům tak často nedostává. Přestože mnohé lze považovat za miniatury poukazující k trendům současné nezávislé filmové scény, možnosti širšího uvedení se dostane pouze některým z nich. Pomineme-li občasné televizní komponované pořady, můžeme s ohledem na celkově kvalitní kolekci, již přinesl letošní ročník Brněnské šestnáctky, pouze litovat, že se z kin zcela vytratila praxe dvojprogramů, uvádějících běžně před celovečerním programem také krátký film.

LUCIE ČESÁLKOVÁ in Film a doba 4/2007