B16 2004 - 1.strana - Videohobby -prosinec 2004

Lidé se dusí, nemohou dýchat, trpí zlými vzpomínkami, zabíjí své ženy za nevěru, bratr střílí do bratra, kamarád způsobí smrt kamaráda při autonehodě, chlapec nechápavě přihlíží vzájemným nevěrám svých rodičů, voják znásilňuje mladou ženu, mladého tenistu přejede auto poté, co zmlátil svého přísného a jízlivě provokujícího trenéra, otec malého chlapce předčasně umírá, šťastným novomanželům se má narodit dítě Downovým syndromem, schizofrenik zapálí svůj dům, matka bere život své dlouhodobě a beznadějně nemocné dceři, na ulici leží zraněný člověk, ale večeře je důležitější, řidič přejede chlapce a ujede z místa nehody, dívky se vloupou do cizího domu za účelem krádeže alkoholických nápojů, únos mladé ženy končí jejím zabitím, milenecky pár prožívá konec světa v kalifornské přírodě...

Stačí? Taková tedy byla naše rána a nakonec i odpoledne na nedávné Brněnské šestnáctce. Násilí, vražda, sebevražda, úzkost, osamělost, neporozumění, nezodpovědnost, netečnost, nepovedená manželství, nevěra, nenaplněné vztahy, prázdnota - to je hrubý výčet převládajících témat nebo pocitů z letošní kolekce soutěžních filmů. A to jsou filmy při cházející z nejrůznějších koutů světa od autorů nejrůznějšího věku! To zcela jistě svědčí o nesmírném napětí v lidské společnosti. Asi mají pravdu ti, kteří tvrdí, že tomu tak bylo vždycky, že svět se nijak nezměnil, lidé se nijak nezměnili, změnily se pouze prostředky, nástroje. Na druhou stranu nikdy předtím nebylo tolik lidí na světě, nikdy nebylo k dispozici tolik informaci, nikdy se tolik nespěchalo a nikdy se nedýchal tak špatný vzduch. Možná, že právě tyto aspekty činí naši dobu výjimečně napjatou, neurotickou a agresivní.

Ale zanechám mudrování a vrátím se ke shlédnutým filmům.

BILANCE

Na letošním festivalu jsme shlédli dohromady 70 soutěžních filmů a z toho se jich zhruba 30 dostalo do předvýběrového kola poroty (ve všech třech kategoriích - amatér, student, nezávislý profesionál). To znamená, že téměř jedna polovina uvedených filmů měla šanci na některou festivalových cen. Tento fakt svědčí o velmi vysoké úrovni letošní kolekce - zní to jako příšerná fráze, ale bylo tomu tak (dokonce jsem si letos všimnul, jak rychle ty projekce plynuly). Samozřejmě existuje mnoho různých hodnotících úhlů, ale nakonec vždycky zvítězí to základní - jestli nám divákům daný film poskytl nějaký nový zážitek, třeba překvapivý, nebo tajemný, či zneklidňující.

Studentské filmy a filmy nezávislých profesionálů měly většinou velice slušnou technickou a tzv. řemeslnou kvalitu. Nemile mě překvapilo, že mnohý z nich vypráví tradiční dramatickou formou nějaký příběh, ale vzhledem ke krátké či střední metráži se většinou jedná o jakési epizody, jakési výseky z komplexnějších lidských příběhů, které však my diváci můžeme jenom tušit po skončení závěrečných titulků, nebo si je můžeme domýšlet. Čili mnoho z nich používá jazyk dlouhometrážních filmů a připravuje se tak jednak o sevřený tvar s pointou a katarzí, ale hlavně se připravuje o tu radost vyprávět zkratkou či metaforou, zkrátka vyprávět filmem, nikoliv slovem. Bohužel z mnoha studentských a hlavně nezávislých filmů cítím potřebu dokázat světu, že to autor skutečně umí udělat tak, jak se to dělá v Hollywoodu či v televizi.

U amatérských filmů tento problém nehrozí, nevyskytuje se, oni žádné brány do filmových studií otevírat nepotřebují. Přesto i amatérské filmy často používají tradiční způsob vyprávění, což může mít svůj půvab pouze v případě, že jejich příběhy mají svůj půvab - a to není častým jevem. Většinou se totiž jedná o celkem povrchní hříčky. Na druhou stranu mě letos velmi potěšilo, jak dobře vypadají snímky natočené na VHS. Zdá se, že při dnešní kvalitě projektorů už sama technická úroveň výchozího formátu není tak důležitá, pokud nás film zaujme svým obsahem či obrazovým pojetím.

Ale já jsem si letos dovolil rozdělit soutěžní filmy, které mě zaujaly, do jiných kategorii. Černou tužkou jsem si označil filmy s vážnými či temnými tématy vyprávěné vážně, červenou filmy s vážnými i nevážnými tématy vyprávěné s humorem (těch bylo letos míň), a zelenou filmy s vážnými i veselými tématy vyprávěné filmově (těch už bylo po čertech málo).

ČERNÉ FILMY

Nula pozitivní je nezávislý řecký film oceněný čestným uznáním za scénář. Dva kamarádi jedou autem, ten veselejší řídí a to dost vesele, takže ten smutnější ho donutí, aby zastavil a sám se ujme řízení. Narazí do skály a ten veselejší u m í r á. Smutnější přežije bez vážných následků, ale ukáže se, že je nemocný na srdce. Matka veselejšího souhlasí s dárcovstvím orgánů svého syna, ale když zjistí, že jeho srdce by měl dostat nemocný kamarád, který auto řídil, tak si to rozmyslí. Matka smutného sedí u matky veselého na zápraží a čeká. Nakonec matka zesnulého podstrčí papír se souhlasem pode dveřmi. Skvělá scéna! Skutečně řecké drama. Ještě dodám, že by tento film klidně mohl být oceněn za herecké výkony obou matek.

Švédský studentský film Sbohem (3. cena v kategorii) velice citlivě a nenásilně pracuje s tématem zármutku chlapce a jeho matky nad ztrátou otce a manžela, zároveň vyniká svým výrazným černobílým obrazovým řešením, připomínajícím filmy dvojice Bergman - Nykvist.

Kom tillbaka (v českém překladu Znovunavštívení) rovněž pochází ze švédské filmové školy, která ostatně získala čestné uznání poroty za celkovou kolekci filmů. Matka se rozhodne urychlit smrt své beznadějně nemocné a nemohoucí dcery. Tento film je pozoruhodný jak hereckými výkony, tak svou dramatickou stavbou. Odvíjí se od konce v neustále nepravidelně se opakujících dějových smyčkách, z nichž žádná nepůsobí repetativně, film si neustále udržuje napětí, krásná práce se střihem i s kamerou (1. cena v kategorii).

Další z vydařených švédských filmů se jmenuje Oheň. Muž a žena se náhodně setkají na venkově a přestože je z obou cítit tíživá osamělost, nedovedou si k sobě najít cestu,

ČERVENÉ FILMY

Dokonale propracovaný, na tři plátna rozdělený francouzský studentský film 2 + 1(3. cena v kategorii) vypráví příběh mladého Američana, který se právě rozešel se svou přítelkyní a nechává se odvézt do Versailles. V zamyšlení zapomene na zavírací dobu a v uzavřených prostorách zámecké zahrady prožije sice deštivou ale zajímavou noc s řidičem taxíku a zapomenutou japonskou studentkou. Jarmushovsky laděné příběhové schéma je zarámováno do ukázek z klasických černobílých filmů, čímž si autor otevřel bránu do světa příběhové nadsázky. Film končí stylizovaným černobílým happyendem, bravurně napodobujícím použité archívy.

Hlavní cenu poroty získal německý film Alimův obchod. Naproti sobě mají obchod se

zeleninou Řek a Turek. Oba mají jednoho syna. Turecký majitel se jednou rozčílí nad cenami Řeka, nedává pozor a přejede ho auto. Jeho syn dostává za úkol od svého dědečka vykonat

pomstu na mladém Řekovi, jinak přijde o obchod ve prospěch své sestřenky. Jenže Turkovi se nechce, protože jsou navzdory rodičům od malička s Řekem kamarádi. V dynamickém a komediálním pojetí příběhu se mladý Turek snaží najít řešení, jak nevykonat pomstu. Nakonec se problém vyřeší sám a to tím, že Turecký stařec zemře. Rozradostněný Turek objímá na ulici svého řeckého kamaráda, to však rozčílí otce Řeka, který přechází ulici a nevšimne si projíždějícího motocyklu, na kterém jede rozzuřená sestřenice mladého Turka. Takže příběh končí smrtí Řeka, končí tam, kde začal. Dokonalá zápletka, skvělé provedení, humorný pohled na vážné téma rodové pomsty.

Komickým příběhem protispolečenského vzdoru je kanadský nezávislý film Pohroma (1. cena v kategorii). Americkým rodičům se narodí synek, který však mluví pouze francouzsky. Autor filmu využívá příběhové nadsázky k tomu, aby zpochybnil hodnoty konvenční existence v americké společnosti a aby ironizoval některé rysy francouzské národní povahy.

Dalším kanadským nezávislým žertem je Rozhovor, ve kterém se neurotický mladík uchází o místo ve firmě. Nevypadá to pro něho příliš nadějně až do chvíle, kdy přizná, že jeho největším koníčkem a vášní je kreslení kachen. Náborový pracovník nejprve nechápe, ale když mu mladík pokreslí celou kancelář dětskými a přiblblými obrázky kachniček, nadšeně ho přijímá do zaměstnání - jako agenta berního úřadu.

Za zmínku stojí ještě anglický nezávislý Sunbowův den v dešti, komedie o marném hledání ideální partnerky a holandský nezávislý STOP!, který využívá principu ruské bábušky, neboli filmu ve filmu. Na plátně se odehrává děj, záhy zjistíme, že jsme svědky natáčení ve studiu, ale i toto natáčení je natáčeno, atd. Velmi chytře autoři dospěli k závěrečné stavební smyčce.

ZELENÉ FILMY

Louka s čistým horizontem. V levém předním plánu klaun sedící na židli, před sebou stoleček se starým gramofonem na kliku. V pravém zadním plánu skupinka pěti dětí a židle. Klaun točí klikou gramofonu, potom pokládá jehlu na desku. V tom okamžiku začínají děti v pozadí obcházet židle a když klaun sejme trhem jehlu z desky, děti si posedají. Ten, kterému se nepodařilo sednout (židlí je o jednu méně), vesele odskotačí k horizontu doprostřed kompozice. Ozve se výstřel a dítě padá mrtvo k zemi Klaun opět natahuje gramofon.

Takhle to pokračuje dál, děti postupně padají na hromadu uprostřed záběru, až nakonec zbude jedno jediné dítě a jedna židle. Klaun se zvedne a odchází k dítěti. Konec filmu. Vše v jediném dlouhém záběru, plném napětí a tajemství. Takový je tedy obraz rakouského amatérského filmu Škatule, škatule, hejbejte se. Jeho symboliku jsem úplně nepochopil, rozhodně ne tak, abych ji zde rozprostřel. Nicméně to byl velký zážitek, v sále bylo ticho doprovázeně skvělou zvukovou stopou filmu, který získal 1. cenu ve své kategorii.

Další film, který jsem vůbec nepochopil byl americko-anglický studentský Bručouni, přesto jsem si užíval jeho svérázné obrazové a zvukové postupy (není třeba vždycky všechno pochopit).

Francouzsko - íránský film Znovuspojení využívá úmyslně skladebných a zvukových postupů, připomínajících filmy J. L. Godarda. Godard je dokonce přiznán v několika kraťoučkých ukázkách ze svých filmů. Čirá radost. Když už jsme u těch referencí, je třeba zmínit amatérský film M brněnské skupiny FOXYMON, který je zase všestranně velmi švankma jerovský.

U obou filmů chápu jejich postupy nikoliv jako epigonství, ale jako projev lásky a úcty ke zmíněným mistrům.

Pozoruhodné výtvarné řešení měl český studentský film Sběratelé absolutna. Dominující barvy byly zelená, modrá a oranžová, je to poněkud šílené pro oči, ale každopádně zajímavé. Škoda, že film nebyl dotažen dramaturgicky.

Posledním z mých zelených filmů je rakouský nezávislý Minutku počkej, ani ne tolik po formální stránce, jako po obsahové. Mladý muž přijme po ránu návštěvu - svého přítele, se kterým se chystá na pohřeb.

V průběhu jejich konverzace vycházejí na povrch podivné skutečnosti, věci nejsou tam, kde byly před chvíli a celá poměrně napjatá situace vrcholí tím, že z gauče zmizí i sám přítel. Muž vyjde před dům, ale není to už dům, je to jen nekonečná šedá zeď.

MIMO KATEGORIE

Nakonec bych se rád zmínil o dvou filmech, které přinesly velký divácký zážitek. Oba jsou filmy taneční nebo baletní, a to jak svým obsahem, tak svým zpracováním. První se jmenuje Zlato, anglický nezávislý film na hranicích d o k u m e n t u. Baletním způsobem popisuje svět dvou mladých gymnastek, které odtančí ze svých domácích křesel do tělocvičny, kde usilovně trénují a pak se vrátí elegantním trikem zpět do svých křesel. Fotografován v překrásné výtvarné černobílé, film pracuje s promyšlenými několikaplánovými kompozicemi a dynamickou střihovou skladbou.

Vrcholným zážitkem byl francouzský nezávislý film Uzes quintet, ve kterém je propojeno pět různých choreografií pěti různých skupin či jednotlivců. Zasazen do provensálské přírody, doprovázen pouze místní zvukovou atmosférou nebo šustěním kostýmů, snímán s bravurou adekvátní předváděnému tanci, tento film se postaral o solidních 26 minut absolutního ticha v promítacím sále Není to pouhý záznam již existujícího uměleckého tvaru, je to samostatný umělecký počin vysokých, výtvarných kvalit. Film získal zvláštní cenu poroty.

Co dodat? Když jsem zjistil, že máme shlédnout 70 soutěžních filmů, měl jsem mžitky před očima a už předem mě bolelo celé tělo. Nakonec však bylo všechno jinak, filmy byly natolik zajímavé; že čas projekcí ubíhal hbitě, mžitky se nedostavily, tělo nebolelo, v porotě nedošlo k žádným podstatným hádkám ani rvačkám a z Brna jsem odjížděl dobře naladěn a inspirován, s chutí do další práce.

Miroslav Janek