Jubilejní meditace

            Nevadilo by mi, ani kdyby film dostal zlato, ale toto místo bezkonkurenčně obsadil film studentky FAMU Z. Kirchnerové -Špidlové  Bába, zároveň i laureát Hlavní ceny B 16. Také jeho hlavní devizou je hluboká, jímavá člověčina, která nepotřebuje žádné složité peripetie příběhu, ale zavrtává se do hlubin duše, vystavené konfrontaci se základní, silně stresovou situací: nutnost neustálé péče o zcela nepohyblivou babičku dovede mladou hrdinku až k psychické krizi a k následnému pokusu o její zabití. Citlivé vedení a snímání herců, přesný rytmus proměn nálad a gradace konfliktu a hlavně vnější i vnitřní pravdivost díla – to vše již filmu přineslo řadu ocenění na domácích i zahraničních festivalech studentských filmů.
            Ještě větší rozpaky pociťuji nad kategorií letošních nezávislých profesionálů. 70% dětí ve věku 3 – 7 let prý má svého fiktivního hrdinu – důvěrníka, který je pak provází až do dospělosti. Tragedie zkaženého světa je v tom, že stále více dětí z toho vyrůstá a chudáci opuštění hrdinové pak jsou osamělí a bez práce. Španělský film C. Altabáse Praktický manuál imaginárního přítele (zkrácený) řeší situaci kapitána Kilotona. Jeho 22letého svěřence po letech navštíví půvabná spolužákyně a kapitánovi tak hrozí jejich sblížení a jeho nezaměstnanost. Svolá tedy všechny barbíny, Batmany, Homery, králíčky a ostatní dětské idoly k burcující přednášce o nutnosti akce na záchranu jejich přátel. Ale vše se vyřeší smírně, neboť Kiloton najde rafinované řešení: stane se přítelem celému páru! Snad je to tím, že jsem o více než jednu generaci starší než soutěžní porota, ale naprosto nedovedu pochopit, za co tento „postinfantilní“ film dostal Zlatou medaili, zhodnocenou navíc i čestným uznáním ještě mladší poroty studentské. A teď naopak jeden ryze osobní trapas můj: zpravodajská čest mi velí zaznamenat, že druhou zlatou medaili obdržel švýcarský film Larsen (C. De Rosa). S velkým zahanbením se omlouvám, že v mé chátrající paměti nezanechal sebemenší stopu. V poznámkách z projekce jsem nalezl jen stručné konstatování, že je to další z několika filmů, které se bohužel opírají především o vyprávějící komentář.
          Spíš už se smiřuji se stříbrnou medailí pro další španělský film Metropolitní přejezd (J. Gautier) o partě mladých lidí, kteří na hraničním přechodu zahlédnou, jak pohraničníci bijí ilegálního imigranta, a neohroženě se u nich dožadují přijetí legální stížnosti na jejich chování.  Čtvrthodinový film pochopitelně nemá čas na prokreslení motivů a charakterů, a tak celé dílko působí trochu neživotně jako (byť záslužná), agitka á la these. Bronzovou medailí byl v kategorii IP oceněn opět španělský film La Tama (M.Costa). Trochu mi vadilo, že konflikt dospívající dívky s matkou a s celým světem zůstává otevřen, bez pointy, bez otázky, bez výrazného závěru. Filmařská práce, jak ostatně této kategorii přísluší, je na profesionální úrovni, ale hlavní kvalitou a dominantou filmu je opět silný a spontánní výkon představitelky titulní role. Ostatně při pohledu na seznam oceněných filmů mne napadá hříšná myšlenka, že naše krásná a temperamentní herečka Bára Seidlová možná své kolegy v porotě ovlivnila natolik, že přednostně preferovali filmy s výraznými hereckými výkony? Ostatně zdánlivě nenápadný, ale tím více vynikající herecký výkon je důležitý i ve druhém bronzovém snímku, v maďarském filmu Netrpělivě (L. Nemes).  V jediném (14minutovém!), přesně promyšleném záběru kamera couvá před úřednicí, která lesní cestou přichází do úřadu a věnuje se své každodenní práci. Nenápadná, ale precizní mimika její tváře, kontakty s kolegy, celý chod kanceláře v pozadí, vše je zachyceno se sugestivní reálností, bez jediného slova dialogu, v jakémsi přízračném, tísnivém bezčasí. Na konci záběru žena přistoupí k oknu a spolu s ní se kamera podívá ven. V lesíku  před budovou právě probíhá likvidační zásah jednotky SS proti místním obyvatelům. Je to třetí z oceněných  filmů, kterému to přeji. Emocionální zážitek, který dokáže vytvořit působivou atmosféru především obrazem, vtáhnout diváka a svou  pointou otevřít dveře  jeho vlastním úvahám a hledání.

            A teď malý historický exkurz: víme, že Brněnská šestnáctka vznikla jako festival filmových amatérů a tento status si udržela celá tři desítiletí. Na 30. ročníku (1989) byly do soutěže přijaty i studentské filmy, ale nijak výrazně neuspěly. Teprve v r. 1994, s nástupem talentovaných „famáků“ (Gedeon, Sláma aj.), studenti  v soutěži dominovali.

nemohli konkurovat studentům opírajícím se nejen o pomoc pedagogů, ale (zejména v USA) i o profesionální vybavení a štáby. A tak byl 37. ročník rozdělen do tří soutěžních kategorií:
amatéři (A), studenti (S) a nezávislí profesionálové (IP). Handicap filmových amatérů tak byl spravedlivě zrušen a B 16 byla kvantitativně (počet přihlášených filmů stoupl z několika desítek na 182!) i kvalitativně (atraktivnější nabídka pro diváky i porotu) vylepšena. Toto vše pochopitelně letošní porota nemusela vědět ani brát v patrnost. Nicméně ten jubilejní 50. ročník svým hostitelům-amatérům osladila jako Topolánkova vláda Evropě. Oficiální hodnocení písemně sice nevydala, ale amatérské filmy prohlásila vesměs za nekvalitní a podle zákulisních informací údajně teprve po naléhání pořadatelů jim udělila dvě medaile.
Bronzovou filmu 1471  (R. Whenary), který mi připomíná zdařile natočené pětiminutové školní cvičení „na vytváření napětí“. Klasicky používá konfrontace dvou rytmicky protichůdných situací: vnuk telefonuje babičce (netrpělivá tvář a zejména dráždivý vyzváněcí tón), babička musí vykonat spoustu maličkostí, než se k telefonu došourá. A pointa či gag? Babička to pochopitelně nestihne. Etuda o ničem. Druhá medaile byla dokonce zlatá a obdržel ji německý Balík  o pašování Vietnamce přes hranice. Opět vidíme  brilantně zahranou a svižně
zrežírovanou anekdotku zřetelně prokazující, že její autor M. Gadge nestudoval lipskou Fernsehakademii marně.
                     Lze tedy konstatovat, že porota oceňovala spíše divácky atraktivnější

             Ve svém odporu k stále „adrenalinovějším“ akčním žánrům a k zoufalému loudění smíchu v současných komerčních filmech jistě nejsem sám. Pro skutečný dramatický žánr je
přece základním východiskem konflikt charakterů, vývoj vztahů. Proto za méně brilantní než oceněný Balík, ale rozhodně dramatičtější a závažnější, pokládám holandský film Bingo. V necelé půlhodině dokáže jeho autor rozehrát a tragicky dovršit etnický konflikt party ilegálních pracovníků (moldavského cikána, ruského boxera a čečenského učitele ) i drama bezvýchodnosti jejich společného osudu. Talentovaný autor (T. Ismailov - S) však měl v soutěži ještě další film – Animátor, který bych ocenil bez váhání. S vynikajícím citem pro tempo a atmosféru obrazu vypráví – bez jediného slova! -  o setkání poutníka s kreslířem animovaných filmů, který ho na čas nechává přespat u sebe, v domku na samotě. A je to hostův pes, jenž prolomí chladné napětí a oba muže spřátelí. Což mi připomíná další velice citlivou miniaturu, rovněž bez jediného slova. Katalyzátorem důvěrného vztahu tentokrát není pes, ale staré auto, které táta a syn odvážejí do šrotu. Chorvatka I. Škorič (S) ve filmu Rozloučení dokázala na základě banální situace citlivě vybudovat nádhernou atmosféru společných vzpomínek, vzájemného porozumění a rodinné pohody. A ještě jednou podobná situace, ale jakoby v negativu. Dva Belgičané (J. Collette a O. Tollet – IP) natočili film E finita la commedia. Formální pojetí mi připomíná televizní inscenaci: oba protagonisté sedí v autě a převážně v dlouhých záběrech PD vedou dialog. Táta (67 let) vykládá svůj splín ze života, z manželství, ze smrti. Syn (26 let) sedí doma nezaměstnaný, bezradný. Vzpomínají na společný rodinný život, vzájemné chlapské porozumění a pohoda narůstá. Pak oba vystoupí a přistoupí k dílu: otevřou kufr, ve kterém je mrtvá matka. Černý humor? Nebo soudobá cynická lhostejnost k tradičním, nejzákladnějším hodnotám?

             Ale tady už nejde jen o klasický konflikt charakterů. Tady se dostáváme do široké, tajemné a stále neprobádané krajiny lidské duše. V tomto směru byl zajímavý španělský film Zlatá niť (D. Sanchidrián – IP). Na paralelních příbězích smutných osudů osamělé ženy a nemilované manželky (obě se navzájem neznají), se snaží vykreslit tajemné pouto, které obě trpitelky spojuje. (Tento motiv je zvýrazněn i kreslenou pohádkou o květině a mráčku, již žena vypráví své dceři- ti se také neznají, ale potřebují se.) Tak obtížné téma autor plně nezvládl, ale připomněl jsem si to později při sledování filmu Dobrá věc (Ch. Kwun-wai – S). „Mobilový“ vztah dvou dívek na dálku není jen pouhým přátelstvím, ale skutečnou „zlatou nití“, která ve snu, v intuici i v realitě obě dívky spojuje a která také v poslední chvíli zachrání jednu z nich od sebevraždy z nešťastné lásky. Kvality tohoto dílka nejsou jen ve výborném herectví a přesné režii. Jako první dojem jsem si v projekci poznamenal „vroucný film“. Což bych ostatně mohl říci i o vyznamenaných filmech Bába a Večerní píseň, o kterých byla řeč v předchozí kapitole.
            Jenomže....!

       Jenomže všechny až dosud diskutované filmy, oceněné, neoceněné i nedoceněné, zajímavější i slabší, mají jedno společné: jsou to tradiční filmovou řečí vyprávěné konkrétní situace z reálného světa. Prostě tradiční, byť nesocialistický realismus. Ale pro B 16 bývala typická i zvláštní kategorie filmů, kterým se dodnes říká pocitové a v národní soutěži bývají většinou řazeny do kategorie experimentů. Jde o zvláštní spojení poezie a introspekce a právě v tomto smyslu mne zaujalo dílko mladé studentky P. Kónigové Zavři oči, výtvarně nápaditá filmová báseň o posledních chvílích staré ženy. V necelých sedmi minutách proběhne v myslí stařenky její život od miminka k poslednímu ulehnutí – a pak zase zpět přes dospělost do šťastného dětství. A pak poslední výdech...  Z prací, pokoušejících se nahlédnout do světa poezie a fantazie, mne zaujal německo-americký experiment Sláva a moře (B. Zeitlin – IP). Různorodá skupina symbolických postav vedená pastorem se vydává na pouť za milovanými zemřelými. Po řece se dostává až k moři, z trosek na pobřeží staví primitivní vor a teprve v hlubinách oceánu  dochází ke šťastnému setkání. Vynikající kamera, výprava, hudba i střih skládají skvělou atmosféru, jedinečný prožitek alegorie života, lásky, touhy a posmrtného setkání. Neocenění tohoto jedinečného spojení fantazie a filmařského přístupu autorů je nepochopitelné, ba trestuhodné.

         Někomu se může zdát, že letošní nabídka nebyla na úrovni slavného jubilea. Ze 122 přihlášených amatérských filmů (!) jich sítem předvýběru prošlo jen 17, dalších 7 pak do mimosoutěžní projekce. A přesto jsem přesvědčen, že letošní amatérské filmy byly nejen podstatně zajímavější než ty, které byly oceněné vloni, ale že svou kvalitou přesahovaly i některé letošní medailisty z kategorie studentů i profesionálů. Ať už jedinečným formálním pojetím, nebo hloubkou existenciálního tématu. Ovšem nesmíme hledat mezi těmi oceněnými! Příkladem zajímavé hry s formou je film Bude z vás jiný člověk neselhávajících opor naší experimentální tvorby – studia Foxymon (M. Láník). Čtenou povídku D. Buzzatiho ochudili (k mému zármutku) o živého herce, jehož nahradili nápaditou a rafinovanou animací rekvizit. Přítomní autoři zmíněných realistických inscenací však byli vesměs nadšeni, že jim někdo umožnil zapojit (byť z donucení) do sledování filmu i svou vlastní fantazii, a narozdíl od poroty film velmi oceňovali.
            Další z dlouholetých opor naší reprezentace je V. Franče. Letos přivezl filmy dva. Dobroty s příběhem je lehounká férie pátrání po ztraceném hermelínu, kterou vymysleli a natočili s klienty chráněného bydlení. Jejich nadšení a nasazení je dojemné až strhující a porota jim udělila čestné uznání. Ovšem daleko skvělejší je snad jeden z nejlepších autorových filmů – Jako by se mě dotkla jakási předzvěst smrti. Předlouhý titul už napovídá základní pocit díla. Hrdinova opilost není příčinou, ale důsledkem jeho deprese, jeho snahy „najít svou tvář“, své já, v bezcílnosti svého směřování. Těžko lze slovy vyjádřit to, o čem film vypráví skutečně sugestivní, básnickou formou komplexní zvukové i obrazové výpovědi. Ale  přece se našel  film, který mne nadchl ještě víc. Natočil ho Rakušan E. Steiner – filmový amatér na prahu kristových let (nar.1980) a jmenuje se Na cestě se smrtí. Jsem si vědom, že mé nadšení je především záležitostí ryze subjektivního niterného založení, a také nepochybné autorovy inspirace mým oblíbeným filmem (Lesní jahody I. Bergmana). Ve stínu blížící se smrti, ve vzpomínkách na své mládí se zde stařec osobně setkává se sebou samým jako klukem, se svou mladou matkou a s dalšími postavami svého života. Vnímám ovšem i jistou disproporci mezi přemírou mudrování ve slovech a ne dost  výraznou životností v obrazech postav - stínů. Nicméně výtvarné pojetí celé inscenace vyvolává sugestivní atmosféru meditace a výrazně dokumentuje fakt, že filmový obraz je víc než pouhé zachycení toho, co se děje a říká před kamerou. Ale obávám se, že mezi mladšími diváky se procento lidí, vnímajících film tímto způsobem, bude stále snižovat. Žijeme v době, kdy se kultovní postavou nestává M.Antonioni ale Q. Tarantino, kdy mezi filmy, o kterých se mluví, nepatří Bergmanovi Hosté Večeře Páně, ale Masakr motorovou pilou.

           Jubilea se oslavují radostně až bujaře. Brněnská šestnáctka se dožívá své padesátky ve skvělé formě a v plné síle a má na takovou veselici plné právo. Ale když jsem si pročetl, co jsem právě napsal, trochu jsem se zarazil. A když jsem se snažil znovu projít seznam oceněných, hodnocených i vůbec nezmíněných filmů, ztuhl jsem docela. Raději ani nepočítám procento filmů, ve kterých je podstatným nebo hlavním tématem umírání nebo smrt!  Pokud jde o můj článek, je to vysvětlitelné mým stářím (festival dosáhl přesně dvou třetin mého věku). Ale podle přehlídky autorů ve festivalové brožuře Echo jen minimum soutěžících dosáhlo hranice 40 let! Jestliže vloni jsem psal o „celkovém pocitu melancholie až deprese“, pak témata letošních filmů jdou v tomto směru ještě dál. Jenomže – a to mne těší – v naprosté většině se nejedná o nějakou módní morbiditu. Smrt zde není nezávaznou, zábavnou rekvizitou thrilerů a hororů. Může být impulsem k emocionálnímu bilancování (Na cestě se smrtí ), k vlastnímu sebepoznání (Bába), vítězným impulsem k sblížení (Večerní píseň, Dobrá věc) nebo průchodem do konečného smíření a pokoje (Zavři oči, Sláva a moře).
         

BRNO PADESÁTÉ


BRNO FILMAŘSKÉ

Poprvé jsem o Brněnské šestnáctce slyšel coby autor svého prvního filmečku před deseti lety, stejně jako o tom, že v Česku existuje celá amatérská filmová scéna.
    „Jo, dostat se na Šestnáctku není jen tak!“, neslo se od různých amatérských filmařů. „To je trošku jiná liga.“ I proto jsem byl na „svojí“ první šestnáctku tak zvědavý. A z těch, co jsem celý rok potkával na festivalech českých amatérských filmů, tam byla opravdu jen hrstka.
    A proč? Protože se prostě do obrovské konkurence osmdesáti filmů z celého světa všichni nevešli.
    Proto se od té doby do Brna vracím jako divák každý rok, letos už podesáté.

BRNO ZLÉ A HODNÉ

    Vždycky každému, kdo chce točit svoje filmy a „oslňuje“ mě svými výjimečnými nápady, říkám: „A byl ses podívat na B16?“ Ta má totiž zvláštní zlou i dobrou moc. Ukáže tolik originálních nápadů a pojetí filmů či profesionalitu i na té „nejnižší“ amatérské úrovni, že všechny ty vaše jedinečné nápady v jejich světle zatraceně vyblednou - až by se zdálo, že nemá cenu nic dalšího točit  a je jedno, jestli jde o filmy amatérské, studentské nebo nezávislé, nikdy jsem to jako divák příliš nerozlišoval.
    Ale naštěstí je tady ta druhá , „hodná“ síla. Po opuštění kinosálu mám vždycky obrovskou chuť NĚCO natočit. Kde se bere, nevím. Možná je to „TA“ inspirace. A možná pro ni se do Brna vracím.

BRNO DIVÁCKÉ

    Stejně jako mnoho dalších festivalů i Brněnská šestnáctka, ač je Brno univerzitním městem, trpí trošku diváckou chudokrevností. Je to velká škoda, protože taková koncentrace zajímavých filmů z celého světa se jinde a jindy nenaskytne. I když mi můžete namítnout, že v dnešní době rychlého internetu není problém si ty filmečky pustit online. Není. Pouštíte si je?
      A je to škoda také z pohledu autorů, protože oni na festivaly jezdí, možná víc ti zahraniční než čeští. A co tam chtějí? Možná i nějakou tu cenu, ale hlavně zpětnou vazbu na svoje díla.
        Ale abych nebyl k B16 úplně nespravedlivý, v atraktivních časech, hlavně odpoledne a vpodvečer, je tu divácká účast docela dobrá. Škoda jen poloprázdného sálu při promítání vítězných snímků. Možná by stálo za úvahu přesunout ho z nedělního rána na podvečer a udělat z něj tu pomyslnou třešinku na dortu.

BRNO AUTORSKÉ

    Setkání autorů s autory je jedna z věcí, která mě na Brnu baví nejvíc. I když jsem vybaven pouze amatérskou angličtinou, tohle si nikdy nenechám ujít. Nevím proč, ale je to tak nějak jiné setkání, najednou má ta vaše filmařina jakýsi mezinárodní rozměr.
    A navíc to na mě má jeden velmi pozitivní vliv - každý rok si slíbím, že ten příští už anglicky budu umět.

BRNO POROTOVÉ

    Tři, dva, jedna, start! Šest běžců na startovní čáře se dává do pohybu. Je před nimi sto metrů překážek. Nejrychlejší závodník protíná měřící laserový paprsek v cíli a získává zlatou medaili, hned po něm si dobíhá pro bronz další závodník, pak čtvrtý, pátý, šestý… Stříbrná pozice na stupni vítězů zůstává neobsazená, protože závodník, který měl doběhnout jako druhý, se pravděpodobně závodu nezúčastnil.
       Že to nejde?
    Tak jinak. Mistrovství světa v krasobruslení. Poslední pár právě dokončuje svoji volnou jízdu, mezinárodní jury mu uděluje body. Poté jsou body všech soutěžících sečteny a vyhlášeni mistři světa, dále bronzový pár a zveřejněna tabulka s dalším pořadím. Stříbrný stupínek zůstává samozřejmě prázdný, protože pár, který ho měl obsadit, se pravděpodobně neprobojoval do finále.
      Že to také nejde?
      Tak ještě jinak.
     Mezinárodní festival krátkých hraných filmů. Na startu je 81 filmů ve třech disciplínách. Po třech dnech maraton končí a v amatérské kategorii se na první příčce umisťuje německý film Das Paket (režie M. Gadge) a na třetí snímek z Velké Británie 1471 (R. Whenary). Druhé místo zůstává samozřejmě neobsazeno, protože film, který měl získat stříbrnou medaili, se pravděpodobně neprobojoval předvýběrovou komisí.
      Že ani tohle nejde?
     Jde. Respektive v porotě v čele se Sašou Gedeonem ano. A místo toho, aby tento svůj krok překvapeným autorům zdůvodnil, pan předseda poroty se ze závěrečného večera nepozorovaně vypařil.
    Jako zúčastněný autor jsem se samozřejmě po důvodech tohoto rozhodnutí pídil. Další člen poroty, pan Dan Mircea Duta, se k rozhodnutí opakovaně odmítal vyjádřit s tím, že se mám obrátit na (nepřítomného) pana Gedeona, a až pan Peter Dubecký mi v posledních hodinách festivalu objasnil, že porota neudělila 2. cenu v amatérské kategorii proto, protože se jim prostě amatérské filmy nelíbily. Bum! To je to prosté. Prý nedosahovaly úrovně filmů nezávislých profesionálů a také studentských.
    Ale to opravdu musí amatérské filmy vznikající bez podpory školní techniky, pedagogického vedení či producentských financí dosahovat úrovně filmů školních a profesionálních, aby byly hodné pozornosti porot? To nestačí, že právě z důvodu „nenaučeného“ řemesla musí narozdíl od studentských cvičení zaujmout něčím jiným? Že musí zaujmout hlavně svými nápady a originalitou? A tohle se jim podle mě určitě povedlo.
    Ale namísto uznání dostali všichni amatérští tvůrci, kteří do filmů dávají vlastní volný čas a vlastní, někdy i nemalé peníze, od poroty vzkaz: „Vykašlete se na to, nás nezajímáte!“

BRNO SOUTĚŽNÍ

    Je jasné, že soutěživost je přirozená lidská vlastnost a každého těší, že je „lepší“ než ti druzí. Proto asi nikdy nezmizí z filmových přehlídek stupínky vítězů a každý diplom se počítá. A je také jasné, že jakékoliv hodnocení je vždy subjektivní a málokdy se stane, že se všichni shodnou navzájem, tím méně pak s porotou. Jde takovou věc vůbec řešit?
    Pro mě osobně má větší cenu divácký ohlas, i když mě diplomy také těší. Problémem amatérských filmařů je ale malý divácký dosah, proto i toto hodnocení nemusí být úplně nezávislé.
    Napadla mě v souvislosti s tím jedna věc. Co kdyby porotou na festivalech byla náhodná skupina třeba deseti laických diváků, kteří by byli ochotni prosedět desítky hodin v kině, a pouze svým subjektivním dojmem, nezatíženi „pravidly“, která musí všichni profesionálové dodržovat, hodnotili filmy: líbí/nelíbí? A naopak, profesionálové typu režisérů, střihačů, filmových teoretiku, kritiků apod. by měli, coby pomocná porota, za úkol ke každému zhlédnutému filmečku napsat svůj profesionální názor, který by byl volně k přečtení autorům i divákům, třeba v závěrečném bulletinu nebo na webu. Případně by udělili vedlejší ceny za střih, za scénář, za režii atd. Tím by byli autorům filmů určitě mnohem užitečnější než proklamacemi typu: „…amatérský film jako celek nedosahuje úrovně…“

BRNO SUBJEKTIVNÍ

       Z pohledu diváka jsem naprosto spokojený, vše klapalo skvěle, viděl jsem opravdu téměř všech 80 filmů a ty mě bavily i nebavily (ale to je prostě úděl filmů), kafe tu vaří dobré, holky tu běhají hezké a večery v hospůdkách jsou fajn. Rozhodnutí poroty mi může být šumafuk, protože svoje skvosty i propadáky jsem si tu našel. A rozhodně sem na tenhle skvělý filmový maraton coby divák přijedu za rok zase.
    A z pohledu autora jsem naprosto spokojený s přístupem pořadatelů. Tak trošku spokojený s oceněním filmů jako jsou Janna & Liv (T. Ahlbeck), La Tama (M. Costa) či Dobroty s příběhem (V. Franče). A tak trošku nespokojený s výběrem dalších vítězných snímků, kdy místo třeba mediálně profláknuté Báby (Z. Kirchnerová), což je jistě kvalitní film, naprosto nevýrazného Abendlied (F. Thielecke), nebo velmi nudného snímku bez obsahu a hloubky 1471 (R. Whenary, www.vimeo.com/5020428), ze kterého byste odešli, kdyby nebyl tak krátký, mohla porota ocenit sice méně mediálně profláknuté, ale o to zajímavější filmy, které mají určitý přesah až někam za příběh, jako je například americký Glory at Sea (B. Zeitlin, www.vimeo.com/5139179) či španělský Martina y la luna (J. Loarte) a nebo se úplně vymykají rámci běžných filmů jako třeba český Bude z vás jiný člověk (M. Láník) nebo íránský Tanavob (M. F. Ghaderi).
    Ale víte co? Nevšímejte si toho! Vždyť je to jen takové subjektivní žbrblání jednoho nespokojeného autora, který stejně za deset let, až natočí další film, s ním do Brna zase přijede… :-)


Roman Forst, Plzeň
[autor filmů Strom (1999) a ANDARO: Legenda o Velkém Nic (2009, www.andaro.cz)]

     Jedenaosmdesát soutěžních titulů z celého světa, to už dá celkem slušnou představu o tom, jak vypadá současný studentský, nezávislý a amatérský krátkometrážní a středometrážní film. Co tedy jubilejní padesátá Brněnská šestnáctka prozradila? S jistou mírou nadsázky se dá říci, že amatérský film je zoufale amatérský (a ten český obzvlášť), nezávislý ví, co točit nechce, ale ještě nepřišel na to, co ano, a studenti do nekonečna rozebírají a kombinují všechny boly a deprese světa. Jakákoliv výjimka z tohoto pravidla je vzácná a pro publikum — zvlášť během třídenního promítacího maratonu — znamená příjemné oživení.
     V kategorii nezávislé tvorby vzbudil zaslouženou pozornost kromě jiných maďarský film TÜRELEM (často uváděný pod anglickým názvem With a Little Patience - S trochou trpělivosti) režiséra Lászla Nemése z roku 2006. Třináctiminutový snímek v jednom jediném záběru a bez dialogu podává dramaticky skvěle vystavěný obraz všedního válečného dne, v němž probíhá několik paralelních dějů, jež spolu podle všeho úzce souvisejí. Mladá žena přichází po pěšině z lesa, vejde do přízemní dřevěné budovy a od kohosi dostává brož, s níž se několikrát tajně potěší. Potom si sedá za stůl a chce se věnovat své úřednické práci. V té chvíli ovšem vejde několik vysoce postavených německých důstojníků. Zatímco u ostatních vyvolá jejich příchod pozdviženi, ona sama zůstává v klidu. Podá jim několik dokumentů a při cestě zpátky ke stolu zahlédne, jak se k budově z lesa blíží zoufalá žena, kterou se snaží hrstka lidí zadržet. Až k „naší“ hrdince, jež ji mlčky a nehybná pozoruje v otevřených dveřích, se ale nedostane. Odvlečena je opodál k početné skupině civilistů, kteří se před namířenými hlavněmi nacistických zbraní svlékají do naha. Hlavní hrdinka dveře zavírá, vrací se ke své práci a film končí. Zůstává jen rám oken, skrze něž můžeme vidět les, prázdný výsek toho příliš velkého světa tam venku.
     Jestli tento snímek s něčím opravdu mistrně pracuje, pak s emocionální linkou a atmosférou. Do příběhu vstupujeme uprostřed krásného letního dne s pohlednou mladou ženou, jsme uvolnění, příjemně naladění a plni očekávání. Potom se ovšem zápletka několikrát velmi tajemně zkomplikuje, aniž bychom přesně tušili proč, čímž se napětí rafinovaně zvýší. Příběh pak opouštíme v okamžiku, kdy se nade vší pochybnost schyluje k masakru. Salvu výstřelů, kterou očekáváme jako smutnou tečku za celým filmem, však neslyšíme, příběh zůstává trýznivě nedopovězený a svým způsobem i otevřený, jako by nám dával šanci nějak zasáhnout, něco změnit.
     Burcuje nás a nedovoluje nám film opustit ani dlouho po jeho skončení. Zároveň ovšem nelze dojít k jakékoliv emotivní čí rozumové tečce. A právě to je podle mého názoru zásadním nedostatkem tohoto díla. Ano, je to příběh o nevidění a neslyšení, o rutině, pro kterou lidský život nemá žádnou hodnotu, o přezíravosti, alibismu, pokrytectví a prospěchářství toho nejhoršího ražení, ale zároveň jde také o pouhou akademickou hříčku, jež staví na odiv svou důmyslnou stavbu, aniž by Nemése zajímala její funkčnost. Také proto tento snímek mladého maďarského tvůrce skončil na B16 ve své kategorii až na třetím místě a dost možná je to i důvod, proč v roce 2008 zůstalo „jen“ u nominace na Evropskou filmovou cenu.
     Kategorii studentských filmů (a nejen jí) dominovala Zuzana Špidlová se svým bakalářským snímkem BÁBA (2008) o mladé dívce Veronice, která je okolnostmi donucena starat se o svou nemohoucí, umírající babičku. Vítěz Festivalu FAMU i sekce Cinéfondation v Cannes 2009 se ovšem zlaté medaile ve své kategorii a hlavní ceny celé přehlídky, Hlavy plné filmů, dočkal až po mnohahodinové diskusi hlavní poroty, a to jen díky nejtěsnějšímu poměru hlasů. Problém byl v lecčems podobný (a přece jiný) jako u již zmíněného Nemésova filmu. BÁBA až překvapivě lapidárním a úderným způsobem zachycuje zdánlivě jednoduchý, ve skutečnosti však složitý a vrstevnatý problém. Zdobí ji suverénní zvládnutí řemesla, od režie až po herecké výkony, dokonalá symbióza všech filmových složek. Oba tvůrci své hrdiny nesoudí, jedinou jejich snahou je co nejvíc obnažit téma. Disproporce rušící chod jinak dokonale promazaného stroje ovšem v případě BÁBY leží na ose matka-dcera. Matka byla Zuzanou Špidlovou, scenáristkou a režisérkou v jedné osobě, jako zdravotní sestra odsunuta na věčné noční služby, přestože má na celé situaci (i jejích možných řešeních) zásadní, ne-li rozhodující podíl. Zatímco vztah dcera-vnučka osciluje ve všech možných tóninách, od soucitu přes apatii až po hlubokou nenávist, struna napnutá mezi dcerou a matkou je prakticky zcela bez rezonance. Osamělost, do níž je dívka tlačena, je jen výsledkem autorčiny svévole, podvodem na divákovi, který Špidlová umně maskuje příběhem prvních nesmělých kontaktů Veroniky a Ondřeje, jejího mladšího kamaráda ze sousedství. Sociální izolace Veroniky a absence životních zkušeností Ondřeje jsou natolik velké, že si v tíživé situaci nedokáží navzájem pomoci. Právě tato bezvýchodnost vytváří režisérce alibi k tomu, aby Veroniku dovedla k pokusu babičku usmrtit (v daném případě však rozhodně nejde o eutanázii, jak některá média mylně uvádějí).
     Paradoxně dost možná i díky této scenáristické nešikovnosti (či unfair kroku?) zesiluje snímek svou účinnost a sbírá body. Vyřazuje tím totiž z činnosti náš mozek a emoce násobí. Nejde tu o hledání řešení či přemýšlení o daném problému, divák má být zaskočen, konfrontován s vlastní nepřipraveností na podobnou situaci a vyděšen jejím možným tragickým vyústěním. Má být emocemi zahlcen natolik, aby nic neanalyzoval, a mohl jen tupě konstatovat: "To je síla!"
Jak paradoxní ve srovnání s maďarským TÜRELEM, který sice po analýze volá, ale zase nedovoluje katarzi.

JAROSLAV SEDLÁČEK